Pralesmi Karpát

Kategória:

Kronika

Sedím za počítačem, dopisuji diplomku a říkám si: „Až toto na konci dubna (apríla :)) odevzdám, sbalím se a vyrazím do hor, někam mimo civilizaci, bez stolu a židle, bez počítače a internetu.“ Když mi pak přijde od Turistů UPC pozvánka na akci Pralesmi Karpát okamžitě se hlásím. Je jako na objednávku: „Sbalte si baťoh, 1.máje odjíždíme z Bratislavy, dáme si celkem do těla, protože nastoupáme asi 3500 výškových metrů a budeme putovat cca. 65 km, spacák s sebou, spíme venku.“ Nemohla jsem se dočkat a dychtivě očekávala poslední informační mail pro přihlášené. Když jsem pak pár dní před oním vytouženým prodlouženým víkendem koukla na předpověď počasí, měla jsem o splnění své idylky trochu obavu. Meteorologové hlásili na všechny tři dny ono pleskavě mokré slovo „déšť“. Avšak namísto mailu o zrušení akce z důvodu nepřízně počasí, přišlo naprosto pozitivní hlášení: „Těším se na to, díky počasí to bude trochu pestřejší“ a pamatujte heslo „Není zlé počasí, jen zle vybavený turista.“ Super. Sháním si pršiplášť a balím ruksak.

Na cestě z Bratislavy do Turčianských Teplic se nás postupně nasbírá devět Velké Fatry-chtivých lidiček. A kupodivu, vyrážíme za sucha. I když všichni nadšení turisti, nejsme přeci jenom až tak hrrr. Protože návrh Joža, abychom se nejprve stavili u jeho taťky v pekárně a pak se popovezli první nezáživný úsek cesty autobusem, jednohlasně schvalujeme. Takže moudřejší o to, jak se ve Fatranu peče chleba a vybaveni výbornými čerstvými koláči, vystupujeme v Čremošném z busu. Hurá do hor! Míjíme poslední domky a už se kocháme okolními kopečky pocukrovanými stády ovcí. Plesám radostí. Organizátor Giorgio mě klidní, že to je teprve začátek. Zdravíme stromy, které na nás křičí skoro fosforově zeleným kabátem nejčerstvější jarní kolekce. Noříme se mezi skály, do Žarnovické doliny, abychom pak, jak už to tak na světě chodí, z ní zase vyšlápli zpět nahoru. Čeká nás celkem stoupák, brodíme se šustivým listím a začneme potkávat první stopy sněhu, které nás budou po zbytek cesty provázet.

Postupně se dočkáme i očekávaného, a nemyslím tím jen horské stoupání a klesání. Začne jarní dešťová očista. Ale co, však s ní všichni počítali. Natáhneme pláštěnky a šlapeme dál, občas informováni o biologické zajímavosti od Giorgia, např. o tom, kolik eur by nás stálo stéblo vzácné místní trávy, chtě-li bychom si odnést zelený suvenýr. Tempo máme slušné, a tak už okolo šesté přicházíme do salaše pod Suchým vrchem. Vzhledem k tomu, že všechny vrchy jsou teď navzdory názvu totálně mokré, je už i v tuto dobu salaš obsazená čtyřčlennou rodinkou a psem. Zkoušíme ještě další nedaleký přístřešek, ale tam je situace obdobná. Ještěže má salaš pod Suchým vrchem půdu, kam se nás všech devět komfortně vejde a na pohodlných matracích v suchu a celkem i teple vyspí.

Další den se ven do sychravého počasí nehrneme. Nicméně nejsme žádní povaleči, takže kolem deváté hodiny vyrážíme. Čeká nás nejdelší úsek našeho putování. Při brodění bezpečně hustým obalem mlhy si říkám „ještěže jsem se tak kochala už první den, ač to byl teprve začátek“. Dnes se nebeské kohoutky přeregulovaly ze včerejšího módu „kapky“ na mód „mrholení“, takže jsme jen průměrně mokří, nikoliv durch. Navíc nás ovívá slušný vítr, kdyby někomu bylo při stoupání na Ploskou náhodou moc teplo. Kromě zdolání vrchu jsme očekávali setkání s kaplanem Jankem, který byl ochoten za námi přijít na hory a sloužit sobotní mši. Stalo se tak nakonec v suchu přístřešku o pár kilometrů dále. Duchovně posíleni jsme se pak odebrali ještě posilnit náš žaludek do tepla chaty Pod Borišovem. Až budete váhat, co za potraviny si příště sbalit na hory, vězte, že Mišovu sprejovou šlehačku jsme opravdu ocenili, když jsme si jí tu zdobili naše horké čokolády :)

Baťohy nasadit, odloučit se od ostatních turistů, které od teď až do nedělního konce túry už téměř nepotkáme. Štrádujeme si to, bahno, nebahno, voda, nevoda. Ti, kteří propadli „hazardu“ zvaném Geocaching si k naší trase občas přidávají ještě pár set metrů navíc při honbě za tajemnými krabičkami neznámého obsahu. Proto nám nejprve ani není podezřelé, že Joži, jeden z Geo-lovců, se nedrží těsně u nás. Nicméně pak vyhodnotíme, že se, ještě spolu s Lenkou, prostě ztratili. Zkoušíme je, ne příliš úspěšně, lokalizovat souřadnicemi poskytnutými právě nezbytnou výbavou Geocacherů. Naštěstí Joži i Lenka patří ke zkušeným Tupcům (tj. Turistům UPC), takže se o ně nemusíme příliš bát. Po konečně úspěšném pokusu o navázání spojení si to vyběhnou z chybné odbočky zpět na hřeben a po pár kilometrech nás na Malém Lysci zdárně doženou. Rovněž se potkáváme s dalšími dvěma účastníky, kteří vyráželi v sobotu odjinud a přidávají se k nám až nyní.

Oproti posledním zprávám meteorologů se nevyjasňuje ve čtyři odpoledne, jak toužebně očekáváme, avšak o pár hodin později se zdánlivě nemožné stává skutečností. Ze štěrbin mezi větvemi smrků se na nás natahují paprsky slunce a my po dni výhledů nepřesahujícího pár metrů konečně spatřujeme, jaká to nádhera se okolo nás rozprostírá. Taková nečekaná sluneční koupel nám vlije novou energii do žil. A tak ve vůni okolo rostoucího medvědího česneku natáhneme krok, a těsně po rudozlatém západu slunka a za svitu měsíce den před úplňkem přijdeme na loučku pod vrchem Kľaku. V závětří mezi stany se hřejeme polévkou a spokojeně uložíme na kutě.

Nejsem žádný otužilec a neznala jsem tepelný komfort vypůjčeného spacáku. Takže mě až tak nepřekvapilo, že jsem se v noci párkrát probudila zimou. Až ráno jsem pochopila, že podivné zvuky, při kterých se mi ve tmě honily hlavou představy okolo čenichajících medvědů, nebyly tlapy šlapající trávou, ale vítr šustící namrzlou plachtou stanu. A že když je v noci několik stupňů pod nulou, je celkem normální, že je člověku trochu zima a nebyla jsem v tom sama. Ale na jakékoliv mírné cvakání zubů jsme všichni rychle zapomněli, jakmile jsme v půl šesté ráno vykoukli ze stanu. Okolo nás pluly vrcholky hor v bílých chomáčích inverze a zpoza nich se neúprosně a majestátně dral kotouč hřejivého slunce. Wow! Neděle byla od prvního momentu idylou.

Rozhlídli jsem se z Kľaku do všech, nyní naprosto jasných, stran a pokračujíc v kochání se okolními horami jsme postupně sešli (v jednom momentu spíše sklouzali žlabem mezi skálami, který byl ještě plný sněhu) až do Ľubochně. A kruh se uzavírá. Opět díky přívětivosti rodičů, tentokrát Giorgiových, baštíme koláč, spolu s teplým čajem i nezbytnou „dezinfekcí“. V klidu tak trávíme poslední hodinu zbývající do odjezdu vlaku. No a protože jsem si asi málo zamakali, nebudeme se přeci na stanici nějak courat. Nakonec jsme doběhli k vlaku opravdu na poslední sekundu a smáli se představě, kdybychom ho po hodině čekání zmeškali.

Jej, tak toto byly nádherné tři dny. Vracím se naplněna klidem i silou přírody, v hlavě i srdci mocné obrazy hor. Se spokojeně unaveným tělem a s vděčností za to, že jsem se ocitla v tak pohodové partě lidí, kde všichni s radostí v podobném tempu šlapou v dešti i na slunci a společně se radují z darů, které nás obklopují. Děkuji všem spoluTupcům a vrchnímu Tupci Giorgovi, že to tak báječně zorganizoval.

Janka Bitterová